Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zánik společnosti vlastníků

25. 6. 2008

Naomi Kleinová

http://www.literarky.cz/index.php?p=clanek&id=4901    4.2.2008

 

 

Vzpomínáte si na slova George W. Bushe, s nimiž na rtech vykročil do svého prvního čtyřletého období v Bílém domě? „Vytváříme… v naší zemi společnost vlastníků, kde více Američanů než kdykoli dříve bude moci otevřít dveře a říci: vítejte u mě doma, v mém kousku vlastnictví,“ říkal Bush ještě v říjnu 2004. Washingtonský analytik Grover Norquist předpovídal, že společnost vlastníků bude největším Bushovým společenským dědictvím, jež se bude připomínat „ještě dlouho poté, kdy už si nikdo nebude schopen vzpomenout, jak se píše, ba co vůbec znamená slovo Faludža.“ Ale co se nestalo. Poslední Bushova zpráva o stavu unie o společnosti vlastníků cudně mlčí. A není divu, spíše než jejím velebeným strůjcem stal se totiž Bush jejím hrobařem.

Už dlouho předtím, než se sousloví společnost vlastníků stalo šikovnou nálepkou, postup v jejím budování byl na celém světě hlavním kritériem, jímž se posuzovala úspěšnost pravicové politiky. Základní úvaha byla velmi prostá: pokud by pracující lidé vlastnili aspoň malý kousek trhu, třeba úvěr na dům, portfolio akcií nebo penzijní připojištění, přestali by sami sebe pokládat za dělníky a začali by v sobě spatřovat vlastníky, jejichž cíle se v jádru shodují s cíli jejich šéfů. Což mělo vést k tomu, že by začali volit politiky, kteří raději slibují zvýšení výnosu akcií než zlepšení pracovních podmínek. Třídní vědomí by se tak rozplynulo.

Bylo vždy lákavé zesměšňovat ideu společnosti vlastníků jako prázdný slogan či „švindl“, jak se jednou vyslovil bývalý ministr práce v Clintonově vládě Robert Reich. Jenomže tato teze měla se skutečností mnohem více společného, než kolik si byli její odpůrci ochotni vůbec kdy připustit.

Byla to důmyslná koncepce, která rafinovaně odpovídala na překážky, jež se dlouho jevily jako zcela nepřekonatelné všem politikům hledajícím cesty, jak co nejúčinněji zvýhodnit bohaté. Otázka se jim nakonec zjednodušila na prostý princip: lidé volí podle svých ekonomických zájmů. Dokonce v bohatých Spojených státech ovšem většina lidí vydělává méně, než kolik činí průměrný příjem. To znamená, že v zájmu většiny je volit politiky, kteří slibují, že budou redistribuovat bohatství shora dolů.

 

Co s tím? S řešením přišla Margaret Thatcherová. Soustředila se na britské státní a obecní byty, které obývali zpravidla zarytí příznivci labouristů. V odvážném tahu nabídla jejich obyvatelům možnost odkoupit si byty za výrazně zvýhodněných podmínek. Ti, kteří si to mohli dovolit, se rázem stali majiteli bytů, zatímco ti, kteří si to dovolit nemohli, byli nuceni platit takřka dvojnásobné nájmy, což vedlo k prudkému nárůstu bezdomovectví. Jako politická strategie ovšem takový postup slavil jednoznačný úspěch. Nájemníci se nadále stavěli proti vládě, zatímco více než polovina nových majitelů nemovitostí skutečně změnila svou stranickou preferenci a přiklonila se k toryům. Klíčem byla proměna jejich psychologie: začali myslet jako vlastníci, a ti zkrátka mají sklon volit torye. Tak se zrodil politický projekt společnosti vlastníků.

Na druhé straně Atlantiku Reagan prosazoval podobně koncipovaný soubor opatření, která přesvědčovala veřejnost, že třídní rozdíly jsou překonanou představou. V roce 1988 pouze šestadvacet procent Američanů odpovědělo v průzkumu veřejného mínění, že podle svého mínění žijí ve společnosti rozdělené na majetné a nemajetné – jednasedmdesát procent respondentů odmítlo samu představu o rozdělení společnosti na třídy. Skutečný průlom ovšem přišel až v devadesátých letech s „demokratizací“ akciového trhu, což vedlo k tomu, že v posledku až polovina amerických domácností vlastnila nějaké akcie. Sledování pohybu cen akcií se stalo národní kratochvílí a zprávy z burzy se v televizi začaly objevovat častěji než předpověď počasí. Lidé z předměstí se začínají usazovat na Wall Street, vtipkovalo se.

A opět se jednalo o proměnu psychologie. Vlastnictví akcií tvořilo poměrně malou část příjmů průměrného Američana, ale v éře frenetického zracionálňování a přesouvání výroby si tato nová vrstva amatérských investorů vypracovala zvláštní druh sebevědomí. Kdykoli se někde schylovalo k dalšímu kolu propouštění z práce, na což akcie daného podniku zpravidla reagovaly čiperným růstem, mnozí běžní lidé vůbec neprojevovali solidaritu k propouštěným, ani neprotestovali proti politice, která k propouštění vedla, nýbrž telefonovali svým makléřům s instrukcemi, kolik a jakých akcií mají nakoupit.

Bush nastoupil do úřadu s odhodláním tyto trendy dovést ještě mnohem dál. Měl v úmyslu svěřit celý systém sociálního zabezpečení do rukou Wall Streetu a proměnit rozmanité menšinové komunity – jejichž hlasy tradičně leží mimo dosah republikánských možností – ve vlastníky snadno dostupných bytů. „Méně než padesát procent Afroameričanů a hispánských Američanů vlastní byt či dům,“ všiml si Bush v roce 2002 a dodal: „To je prostě málo.“ Obrátil se na hypoteční společnosti, aby „otevřely truhlu s miliony dolarů a daly je k dispozici lidem, aby si mohli koupit vlastní byty a domy“.

Rok se s rokem sešel a dnes je jasné, že základní předpoklady doktríny společnosti vlastníků se zhroutily. Nejprve praskla bublina dot-com, pak zaměstnanci jen vytřeštěně sledovali, jak se jejich penzijní pojištění uložené z velké části v akciích rozpouští jak jarní sníh s Enronem a World- Comem. A teď přišla hypoteční krize, takže celkem dvěma milionům vlastníků domů hrozí, že o svá úvěrem zatížená obydlí přijdou. Mnozí se ve snaze udržet svou hypotéku zbavují svých podílů na akciovém trhu. A to je také konec lásky mezi Wall Streetem a lidmi z předměstí. Aby se vyhnuli nepříjemnému šťourání regulátorů, movití makléři přesouvají své obchody z veřejně obchodovatelných akcií do soukromých společností. V listopadu Nasdaq spolu s několika bankami včetně Goldman Sachs založil Portal Alliance, soukromou společnost pro obchodování s akciemi, do níž mohou vstoupit pouze investoři s majetkem přesahujícím sto milionů dolarů. Řečeno stručně, včerejší společnost vlastníků odumřela v dnešní společnost pro zvané členy. .

 

Masové vyhánění ze společnosti vlastníků má zásadní společenské důsledky. Podle zářijového průzkumu veřejného mínění společnosti Pew Research osmačtyřicet procent Američanů říká, že žijí ve společnosti rozdělené na majetné a nemajetné – což je takřka dvojnásobek oproti číslům z roku 1988. Pouze pětačtyřicet procent Američanů pokládá sama sebe za příslušníky třídy majetných. Jinak řečeno vrací se nám tu přesně ono staré známé třídní vědomí, o němž se myslilo, že ve společnosti vlastníků vyhyne. Ideologové volného trhu tak ztrácejí mimořádně účinný psychologický nástroj, zatímco progresivní skupiny naopak silnou zbraň získávají. Zůstává ovšem otázka, zda tu poté, co John Edwards opustil předvolební klání, zůstává ještě vůbec někdo dost odvážný, aby jí využil.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář