Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zpráva o stavu světa: pokrok trvá, společnost se očišťuje, nepřátelé zůstávají

18. 7. 2008

Bohumil Kartous  17.7. 2008 www.blisty.cz
http://www.blisty.cz/2008/7/18/art41667.html

 

Mediální realita je navýsost fragmentární. Široký záběr médií a absolutní pojmy (např. název zpravodajského pořadu ČT Události) vzbuzují dojem, že svět zobrazovaný médii je komplexní a všeobjímající. Tento omyl, který zcela prokazatelně ovlivňuje chod soudobých dějin, má svůj individuální odraz v tom, jak se opájíme iluzí, že se nám podařilo z několika výpotků mediální horečky porozumět tomu, co se děje. Ze své, zcela náhodné (jak už to bývá) účasti na tomto nepřetržitém informačním rautu, na němž je předkládáno samé vybrané menu, které, stejně jako na rautu skutečném, podléhají trendům a konzumnosti, jsem si odnesl následující poznání:

fascinace nesmyslností překrývá prosakující maloměstské pokrytectví ve jménu „pokroku správným směrem“; svět je lepší nechat při starém i s nepřáteli, které tak dobře známe a dokážeme je pojmenovat, protože bychom museli nalézat a pojmenovávat nové.

Pochybuji sice, že to byl záměr stavebních dělníků mediálního Babylonu, ale přesto veškerá odpovědnost padá na ně. Pokud tedy ve své mytologii vůbec přiznávají možnost odlišné interpretace svých výpovědí.

Číšník – robot

Nějaká, pravděpodobně japonská firma, vyvinula číšníka - robota. Umí na požádání otevřít láhev piva a nechat si zaplatit. Je to samozřejmě vizuálně zajímavé, tudíž vhodné do televizních pořadů o „technologické budoucnosti“. V jednom takovém se objevila reportáž o tom, co všechno robot umí, co neumí a jak jej hodnotí ti, které obsloužil.

Je to určitě zajímavý důkaz o lidské víře v technologický pokrok a utvrzení v domněnce, že lidská společnost jednoznačně musí dospět do stádia, kdy všechny „podřadné“ činnosti nebude vykonávat člověk, nýbrž sofistikovaný stroj. Podle některých etablovaných iluzí dojde teprve v tomto okamžiku k překonání určité evoluční bariéry, která brání člověku v dostatečné „emancipaci“. A protože iluze ze své podstaty popírají část reality, ať už záměrně nebo z nevědomosti, zatajuje se fakt, že technologizace v masovém měřítku nejen narušuje sociální složku lidského života, ale navíc uvrhuje člověka do nového typu závislosti: závislosti na technologiích, kterým jejich uživatel většinou téměř nerozumí a v okamžiku jejich nefunkčnosti se stává bezradným.

Na zmíněné reportáži však byl signifikantní ještě jeden prvek. Skutečnost, že byl uveden do provozu číšník – robot, byla hodnocena několika komentáři návštěvníků této „futuristické“ restaurační expozice. Jejich výpověď v této reportáži byla naprosto shodná: „je to skvělé!“.

Skutečně je skvělé, že se do rituálu společenského střetávání vmísí naprosto cizorodý element, který celý rituál postaví do odcizené a čistě konzumní roviny? Paradoxem usvědčujícím fakt vývoje číšníka – robota (a amplifikace této skutečnosti mediálním průjmem) z nesmyslnosti je letitá existence nápojových automatů, tedy jakýchsi číšníků – robotů, kteří činí ze své antropomorfní mutace věc navýsost absurdní. Nicméně tento „vynález“ získává vynikající hodnocení „těch, kdo se s ním setkali“, aby bylo jasné, že pokud bude lidstvo schopno vynalézat takové převratnosti, bude zachráněno…

Společenská „hygiena“

Další reportáž z našeho fragmentárního světa přináší zprávu o tom, že v Praze vejde v platnost vyhláška o zákazu pití alkoholu na veřejných prostranstvích. Zvídavého diváka určitě zajímá, proč má nějaká obec takovou péči o to, aby se na veřejně přístupných místech nepil alkohol. Že by veřejné zdraví, nebo nějaký boj proti výrobcům alkoholu? Ale kdeže, inspirace z prudérních náboženských či jinak despotických polis nemá v hledáčku žádný bohulibý záměr. Maloměstský jemnocit prostě uráží a pobuřuje, kdy musí ve vstupu do metra na Národní nebo při procházce snobským bulvárem Na Příkopě vidět a „cítit“ skutečnost, že tato společnost není jen tím, za co se chce vydávat, tedy přehlídkou metrosexuálních kreatur a jejich nedokonalých napodobenin, které svou sociální patologii demonstrují „tímto“ příjemným, voňavým způsobem. A vyhláška má být tím spásným „řešením“ – městská policie nyní bude moci udělovat sociálně bezprizorním tisícové pokuty, pokud budou nadále „obtěžovat“ na místech, kudy proudí „zdravá“ společnost a musí si kazit den pohledem na ně. Ti, kteří propadli na dno, nesmějí přece znervózňovat a znepokojovat „spořádané“ občany svou přítomností; je proto nutné je všemožným způsobem dostat mimo dohled, zneviditelnit je, tak trochu je exkomunikovat mimo veřejný prostor (a veřejný čas). Potom teprve maloměšťácká, metrosexuálně postižená dušička dojde klidu, pokoje a vítězství „dobra a lásky nad zlem a nenávistí“. Alkoholismem a dalšími narkomaniemi postižení bezdomovci přeci jen příliš silně a nepříjemně vytrhávají z pokryteckých narcistních iluzí. Pryč s realitou. Reportáž byla dokonalá v tom, že zkoumala důsledky tohoto odvážného kroku. Investigativní snaha přinesla významnou výpověď: turismu to nepochybně prospěje, nikoliv uškodí. Tak to nám spadl kámen ze srdce.

Supermane, kde jsi! Metropolis je v ohrožení!

Poslední fragment zapadající do představeného konceptu nesmyslnosti, pokrytectví a hýčkané, pravidelně posilované xenofobie, je vysloven a formulován reportáží o tom, kterak „Rusko“ zahltilo litevské internetové stránky sovětskou symbolikou prostřednictvím masivního hackerského útoku. Ten přišel poté, co bylo v Litvě zákonem zakázáno používání sovětské symboliky, například včetně zpívání sovětské hymny, která je hudebně (nikoliv textově) identická s hymnou ruskou.

Hackerský útok údajně přišel z počítačů nacházejících se na ruském území. To samozřejmě oprávněně vzbudilo pochybnosti o tom, kdo vlastně za útoky stojí. V reportáži proto padla otázka zda se nejedná o útok, který by byl posvěcen z oficiálních ruských míst. Jakkoliv je tato hypotéza nepravděpodobná, pokud při užití principu cui bono analyzujeme důsledky takového kroku, vznést otázku a ptát se po její odpovědi je samozřejmě v pořádku. V reportáži však došlo k jednomu velkému významovému posunu, který je signifikantní pro celou řadu jiných mediálních sdělení: několikrát byl v komentáři k události zcela setřen rozdíl mezi faktem hackerského útoky z počítačů nacházejících se na ruském území a zobecněním významu sdělení použitím pojmu „Rusko“. Přitom je evidentní, že stírání tohoto rozdílu vede k naprosto odlišné informaci. Kdo tento rozdíl neuznává, chce už svým postojem něco sdělit, pravděpodobně nějakou domněnku. Dělá to přitom skrytě, jedná se o metasdělení: nikoliv z počítačů umístěných na ruském území, ale z Ruska přišel tento útok na litevské webové stránky. I přesto, že Rusko oficiálně celý incident odsoudilo.

Bylo by zajímavé, kdyby tvůrci reportáže natáčeli o USA či EU v podobné pozici, v jaké zde figurovalo „Rusko“. Došlo by snad k podobnému zobecnění? Domnívám se, že nikoliv.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář